NE VŽDY SE SVÍTILO ELEKTŘINOU
aneb
SVÍCENÍ OD PRAVĚKU PO SOUČASNOST
Encyklopedie praví:
Osvěcování neboli osvětlování omezeného úseku krajiny,stavby nebo předmětů umělými světelnými zdroji, aby se výrazně zvýšil jejich jas ve srovnání s okolím. Osvětlování zpravidla nebývá jen součástí krátkodobé akce, jako je např.jeden záběr ve filmu nebo televizi, má i trvalejší charakter, i když časově omezený. Někdy se pod pojmem osvětlování rozumí i krátkodobá práce se světlem, např. při osvětlování zpěváka, konferenciéra nebo jiného herce v pořadu, který není určen pro film či divadelní představení.?
Historie
pravěk
Abychom se ale dostali k osvětlování, které má svůj zdroj v elektrickém proudu, připomeňme si osvětlování v minulosti.
Například náhorní plošina Ahagar, sídlo současných Tuarégů, odhalila v období mezi válkami své jeskyně Tasíli, které sloužily v období 2900-2600 př.Kr. k rituálním slavnostem. Jediným zdrojem světla tady byl oheň, v jehož třepotavém plameni tančily malby na zdech. Podobně oheň v jeskyních využíval člověk cromagnonský ve Francii. Oheň doprovázel všechny rituální slavnosti našich předků ? plodnost, úspěšný lov, který symbolizovaly na zdech namalované figury běžící zvěře pronásledované lovci a při mihotavém světle ohně způsobeném průvanem v jeskyních docílil pravěký kreslíř oživení maleb.
Etruskové
Nástěnné malby z etruských hrobek nás informují nejen o obsahu etruských her, ale i o jejich prostoru. Ten byl výhradně
pod širým nebem, což je patrné i z podnebí Etrurie a herci využívali denní doby k situování dramatu. Při hrách se konaly závody koní a vystupovali pěstní zápasníci a s úbytkem světla tančili herci k poctě bohů za doprovodu hudby. Západ slunce byl pro ně magický. Při inscenování tance a přednesu veršů se využívalo středu cirku, který postupně temněl a vytvářel tak bohabojnou atmosféru.
Původ řeckých a římských her byl v Etrurii. Antika zdokonalila nejen drama a jeho výstavbu, ale i scénu a její osvětlení. Antické divadlo byla buď aréna nebo cirkus, tedy kruhové s hledištěm okolo a využívalo výhradně denního osvětlení. Přestože raná antika nevyužívala světla jako dramatického prvku, uměla využít jevištní stroje, např. ekkyklému ? pojízdné podium nebo méchané ? zařízení, na němž se zjevovali herci představující bohy (z toho používané ?deux ex machina?) , dále geranos ? jeřáb pro spouštění osob na scénu a mnohé další, i pro akustické efekty. Pozdní antika (Řím) byla z hlediska osvětlení již o něco dále, v půlkruhovém proscéniovém jevišti umisťovala do postranních kulis louče, kterými bylo docíleno zvláštních efektů, obzvlášť při katarzi děje. Tak se vlastně divadlo posunulo od přírodního denního světla k začátkům umělého svícení.
křesťanství
V prvních stoletích našeho letopočtu se objevuje nová náboženská ideologie ? křesťanství. Zastihla rozklad antického otrokářského řádu a využila toho k získávání prvních věřících. Vznik křesťanství byl těžký, Římané nemohli pochopit existenci jednoho boha, navíc zobrazovaného jako jinocha. První křesťanské obřady se konaly v katakombách, kde rakve sloužily za oltář
a znovu se divadlo, teď už jen obřad, vrací k osvětlení loučemi, tak jako v dobách dřívějších.
S úpadkem Říma se divadlo přesunulo výhradně na církevní půdu, nebylo divadlem, ale ovládacím nástrojem. Na několik století se tím úplně pozastavil jeho vývoj.
románské období
V době románské divadlo nahradily liturgické hry, které využívaly oltáře, krypty, apsidy a dokonce i empory. Znovu se objevily i první světelné efekty ? svíčky na rozích apsidy, které znázorňovaly den či noc. Například při pouti tří králů nesl kdosi svíčku v emporách, ?králové? se na ni dívaly a viděli v ní betlémskou hvězdu, při zobrazování Kristova vstávání z hrobu se zapálil vích slámy v kryptě a zabušilo se, což znamenalo blesk a hřmění.
gotika
Gotika vynesla divadlo ven z kostela na jeho schody, protože kromě kněží hráli
divadlo i studenti latinských škol a tím přinášeli do her národní jazyk.
Vzniklo tak divadlo mystérií ? tajemství, kde scéna je na schodech kostela a na
této podestě jsou umístěny tzv. mansiony ? malé architektonické stavbičky, za
kterými jsou připraveni herci. Světlem je opět jen slunce. V pozdější době se
divadlo oddělilo od kostela úplně, představení se ujaly cechy a scéna se
přestěhovala do středu náměstí. Divadlo se nepozoruje jen z ulice, ale i z oken
? dnešní divadelní balkony. Světlem bylo opět jen slunce. Jedinou změnou bylo
divadlo ? ?farse? (pozdější fraška), které vznikalo jako reakce proti hrám s
výhradně liturgickou tematikou. V těchto případech se při představení večer,
alegorických, akrobatických, používaly louče.
renesance
Období renesance bylo poznamenané odporem proti středověku, jeho spiritualismu.
rozvinutím ekonomiky a společnosti, kritika středověkého morálního kodexu,
obdiv k antické tradici, dále vliv humanistů – vzdělanců, obdiv k přírodě,
uvědomění si krásna, to vše dalo vzniknout renesanci. Divadlo se rozvíjí v
několika společenských rovinách. Divadlo humanistů ? divadlo školní se hrálo na
univerzitách, divadlo vzdělanců ? tématem je pouze diskuse a kostýmy jsou
označeny jmény. Světlem je opět jen slunce. V divadlo dvorních slavností ? se
uplatňovala perspektiva malovaných dekorací, vodotrysky a různá kouzla, která
byla inspirována novými poznatky vědy. Koncem 15.století vypravil Leonardo da
Vinci scénu, při které poprvé použil točnu a zrcadlo pro odraz světla na herce.
Italské divadlo bylo kostýmované
a velmi výpravné. V polovině 15.století ve Vicenze bylo postaveno první kamenné
divadlo, které mělo polokruhovité hlediště, pódium od stěny ke stěně a za ním
prostor pro dekorace, které jsou stranově stejné, perspektivní. Poprvé se ke
svícení používají lustry, plné svící zavěšené od stropu.
V Anglii se hrálo divadlo, které nemělo žádnou antickou tradici. Stavělo se na
dvorech hostinců, odtud kruhové nebo víceboké, nezastřešené a z náboženských
důvodů stálo za městem. Světlem je opět jen slunce a jeho intenzita. Vzniká na
tradici divadla masek, na které se klade velký důraz, je kostýmované a silně se
zde líčí a je téměř bez dekorací.
Divadlo lidové se hrálo hodně v Německu, venku, pod širým nebem na podiu na
náměstí.
Na konci 16.století vzniká z divadla mysterií,které parodovalo divadlo
šlechtické, divadlo nové, komediální, bojující o svébytnost a to divadlo
Commedia dell´Arte. Toto divadlo je kočovné, využívá hry pod širým nebem a ve
večerních hodinách loučí a různých kouřových efektů, poplatných době.
baroko
Baroko – slovo v mnoha řečech diskutované, co vlastně znamenalo: označovalo
překroucenou ideu či komplikovaný nebo deformovaný způsob myšlení? Spolu s
přesunem obchodu ze středomoří do Holandska a Anglie nabývá vlivu orientální
umění a rozvíjí se technika.Věda je v kontrastu s náboženským blouděním.
Divadlo dostalo v baroku jinou podobu. V letech 1618-19 postavil Giovanni
Alcotti v Parmě divadlo, které se stalo základem ?kukátkového divadla?. Alcotti
rozdělil jeviště a hlediště stěnou – prosceniem, ve kterém se pohybuje opona.
Tehdy tam nebyla sedadla, ale jen křeslo pro feudála. Dekorace byly malované a
stavěné za sebou souměrně po obou stranách, čímž se vytvořil perspektivní a
iluzorní prostor. Na takovémto jevišti se svítilo lustry se svíčkami,
kandelábry stály v hledišti a směrem k jevišti byly hustší. Baroko má zálibu v
jevištních strojích, jejichž pomocí se pohybovaly stojky na jevišti.
V roce 1626 se v Ulmu zabývá scénografií vojenský důstojník Josef Furtenbach.
Vytvořil divadlo, které mělo výměnné zadní prospekty, příkopy před zadním
prospektem, kde byly umístěny lampy, čímž byl poprvé přímo osvětlen zadní prospekt.
Z toho vyplývá, že vojenský důstojník dal základ divadelnímu svícení.
Takže: dolní rampa – s olejovými lampičkami v zadním příkopu, boční rampa –
svisle za dekoracemi, horní rampa ? jsou osvětleny boční dekorace a celý
jevištní prostor.
Furtenbach rozebral podlahu a zapustil do ní kolejnice, posunoval tak dekorace
– vytvořil tak rozbouřené moře či pohybující se zvířata. U stropu umístil lávky
a na ně upevnil létající oblaka.
novověk
V této podobě zůstalo divadlo, jeho scéna i osvětlení s malými obměnani
vzhledem k místu a stavu přes rokoko, klasicismus, romantismus a biedermeier až
do 2.poloviny 19.století.
V 70. letetch 19.století dožívají dvorská divadla a vznikají divadla městská.
Na vývoj scénografie mělo velký vliv Meiningenské dvorní divadlo, kde byl
režisérem vévoda z Meiningenu a jeho vlivem končí éra realismu na scéně. Kromě
jiného je velmi důležitá barevná náladovost, které se meningenští snažili
dosáhnout – je zde patrný vliv impresionismu.
První pokus o elektrifikaci byl proveden v pařížské opeře roku 1849, kde byl
znázorněn východ slunce obloukovou lampu. Tento pokus byl ale ojedinělý a už se
neopakoval. Ve Stavovském divadle r.1850 konal Brožek s obloukovou lampu
světelné efekty, ale celkové osvětlení scény se dosud neuskutečnilo.
Teprve po r.1881 kdy byla v Mnichově uspořádána elektrotechnická výstava, bylo
postaveno divadlo, do kterého výstavní technik Karl Lautenschläger zavedl
elektřinu na rampy, které byly osvíceny podle stylu Furtenbacha.
Rok 1882 byl ve svícení scény rozhodující, elektřina, vliv impresionismu a
podtržení náznakovosti pod vlivem orientalismu. To vše změnilo scénu a její
osvětlení koncem 19.století.
20.století
Jakmile se rozvinula elektrické energie a zařízení, které umožňovalo různé
zasvícení scény, okamžitě se toho chopili scénografové a vytvářejí scénu pomocí
světla. Scénografové Josef Svoboda nebo Vlastislav Hofman už brali světlo jako
rovnocenný tvůrčí prvek scény zrovna tak, jako dekoraci. V této souvislosti by
se dalo hovořit o mnoha dalších našich předních scénografech, kteří se
proslavili po celém světě, ale to bychom se dostali do zcela jiné roviny.