Jedna poznámka na začátek: „Chcete-li být dobrými divadelníky, musíte být dobrými diváky.
Každý soubor musí mít svého technika!
Zdatný technik dokáže skloubit umění s technikou. Při zkouškách se seznámí s inscenací, pozná rytmus představení i způsob a rytmus jak herci říkají jednotlivé věty (hlavně narážky). Musí znát průběh celého představení tak dobře, aby i když herec neřekne narážku pro změnu (světel nebo zvuku), dokázal správně zareagovat. Je samozřejmé, že světelný technik ví, kam, co, proč, kdy a jak svítí. A zvukař odkud, jaký, jak silně a jak dlouho jde zvuk. Některé z těchto důležitých věcí technikům řekne na světelné a zvukové zkoušce režisér. Většinou, ale stejně záleží na zkušenosti a citu technika jak se podaří světlo nebo zvuk do inscenace usadit. Je dobré, můžou-li technici svítit a zvučit alespoň dvě nebo tři zkoušky před generálkou. Jezdí-li soubor na zájezdy jsou technici ještě důležitější. V cizím prostředí a většinou při nedostatku času se dokáží rychleji zorientovat a dohodnout se s místní technikou, protože hovoří stejnou řečí. Musí se také domluvit s členy vlastního souboru, kam a jak postavit scénu s ohledem na rozmístění reflektorů a ostatní techniky. Tyto řádky platí i pro inscenace, ve kterých se na začátku rozsvítí a na konci zhasne.
Světlo a jeho vnímání.
Protože divadlo je odvozeno od slova dívati se / otřepaná, ale pravdivá fráze /, potřebujeme k jeho vnímání většinou dvě věci. Oči a světlo. Oči pokud možno dobré a světlo přiměřené. Oči si diváci přinesou vlastní a s těmi nic nenaděláme. Musíme si ale uvědomit, že oko je velice citlivý orgán reagující na světelné podměty. Příliš mnoho, nebo málo světla, případně jeho prudké střídání oči unavuje. Únava očí se nemůže projevit jako u jiných orgánů bolestí. Charakteristickým projevem únavy očí je bolest hlavy, nebo se tělo podvědomě brání přivíráním nebo úplným zavřením očních víček. Trvá-li prudké střídání světel dlouho, divák se stává otupělým a i přesto, že se na jevišti odehrává mohutná světelná a hudební akce divák usíná. Proto je na nás udělat světlo přiměřené. Jestliže tvoříme inscenaci, která je určena pouze mladým divákům, můžeme si dovolit větší světelné kontrasty, ale i zde musíme mít na paměti, že technika má sloužit divadlu a ne divadlo technice. U inscenací pro střední a starší generaci musíme mít na zřeteli, že věkem zrak slábne. Detail který vidí mladý divák při slabém osvětlení z desáté řady, divák střední generace při stejném osvětlení nemusí vidět ani z řady páté. Také adaptace oka (přizpůsobení sítnice intenzitě osvětlení) a rychlost vnímání se s věkem prodlužují.
Více: P. Hurych,J. Vondruška, R Felzman Světlo a zvuk v rukou tvůrců divadelního představení.. Odd. 2.2. Anatomie a fyziologie oka..
Světlo, scénografie, kostým a líčení.
Při návrhu scény nebo kostýmu nesmíme zapomínat na světlo. Není dobré jestliže scénograf navrhne na pozadí scény světlé nerozčleněné plochy, postavené čelně k divákovi. Ještě horší je, když herci před tímto pozadím mají tmavé nevýrazné kostýmy. Dojde tak k jevu, kterému říkám obrácené stínové divadlo s duchy. Vysvětlím, co se stane. Na jeviště svítíme většinou zepředu, tedy směrem od diváků. Světelné paprsky dopadají na jeviště, tedy na herce i dekoraci. Jelikož světlé a rovné plochy odrážejí světlo několika- násobně více než plochy tmavé a členěné, (viz. tabulka) dojde k přesvícení pozadí a herec se potom ocitne vlastně jako v kontra světle, takže z něj vidíme jenom stínový obrázek jako na secesním hrnku. Tento efekt je ještě vylepšen v případě, že reflektory jdoucí zepředu jsou umístěny nízko. To potom běhá po pozadí tolik duchů, kolik je reflektorů. Jestliže je nevyhnutelně nutné světlé pozadí, volíme spíše světlé tóny laděné do modra, zelena nebo hnědobéžové. Pokud imitujeme třeba stěny pokoje můžeme použít tmavší váleček. V žádném případě nepoužíváme barvy lesklé. Snažíme se také tyto plochy nestavět čelně. Sníží se tím odraz světla do diváků. ( úhel odrazu se rovná úhlu dopadu).
TABULKA ODRAZIVOSTI MATERIÁLŮ
Odraz světla je přímo závislý na povrchu a barvě plochy na kterou světlo dopadá. Odrazivost udáváme jako poměr mezi světlem dopadajícím (100%) a světlem odraženým.
Materiál / Barva Odrazivost, %
Zrcadlo 70 – 85
Nátěr bílý smalt 70
Hliníkový lak 54
Nátěr stěny nebo textil
Bílá 76 – 88
Žlutá sv. 66 – 80
Žlutá tm. 47 – 67
Hnědá sv. 30 – 48
Hnědá tm. 14 – 31
Červená sv. 39 – 65
Červená tm. 17 – 39
Zelená sv. 36 – 69
Zelená tm. 11 –35
Modrá sv. 24 – 56
Modrá tm. 5 – 26
Růžová 35 – 61
Šedá sv. 35 – 67
Šedá tm. 15 – 35
Černá 2 – 4
Černý samet 1 – 2
Podobný nežádoucí efekt vznikne když opálené herečce dáme selský kroj s bílou halenkou, velkým bílím límcem a na hlavu čepec s bílou holubičkou. Je zcela zaručené, že z jejího obličeje neuvidíme nic.
V těchto všech případech navíc dochází ke značnému kontrastu, který lidské oko není schopno vnímat a tak podvědomě reagujeme na jasné podněty a oči se automaticky přivírají a tím vlastně tmavé plochy rozeznáváme ještě hůře. / více v odstavci Světlo a jeho vnímání /
Líčení je také velice důležitá součást inscenace. V současné době se používají v divadelních reflektorech jako zdroj světla tzv. halogenové žárovky. Na rozdíl od žárovek klasických, používaných dříve (měly podobnou konstrukci jako ty co používáme doma), mají vyšší teplotu světla ( klasická vysokowatová žárovka měla teplotu světla 3.000°K / Kelvina /, halogenová žárovka má 3.200 – 4.200°K ). Přeloženo pro laiky, „světlo je bělejší a zářivější. V důsledku toho se nám zdají barvy světlejší a mdlejší. Obličej se stává nevýrazným a pokožka s menším obsahem pigmentu dostává mrtvolný nádech. Je proto vhodné používat k líčení tmavší tělku a o trochu výraznější líčení. Nejlepší kontrola dobrého líčení je přímo na jevišti při rozsvícených reflektorech a ze vzdálenosti nejméně pěti metrů. V divadelních šatnách u zrcadel jsou obyčejné žárovky nebo tzv. úsporky což není úplně to ono. U takového stolku se může líčit herec s dobrou praxí, který dokáže odhadnout rozdíl světla, a nebo má už vyzkoušené odstíny líčidel. Při líčení nesmíme zapomínat na pudr, protože sebemenší mastnota z líčidel, nebo kapička potu v reflektorech září jako diamant.
Několik praktických nápadů.
Světlo, čas a místo jednání.
Jestliže se potřebujeme v průběhu inscenace pohybovat v několika časových rovinách, např. hra se odehrává v současnosti a herec se v myšlenkách vrací do minulosti, (retrospektiva) můžeme tento úsek hry ozvláštnit světlem. Použijeme zvláštní barevné světlo, které není běžně užívané, např. tyrkysové nebo fialové, kterým pokryjeme podle potřeby část nebo celý hrací prostor. Je dobré divákovi poprvé naznačit slovem nebo akcí, že došlo k posunu v čase. Tím se zavede konvence, a pokaždé když dojde k této změně divák pochopí, že se děj přesunul do minulosti.
Podobným způsobem můžeme pracovat i s prostorem. Velmi jednoduchým označením prostoru je použití barev: peklo je červené, les zelený , noc v exteriéru je tmavomodrá apod. Na jevišti můžeme vytvořit několik hracích prostorů /kuchyně, obývák, chodba/ a ty podle potřeby nasvěcujeme. Složitější svícení se snaží postihnout i dramatický obsah obrazů např. Dům Bernardy Alby. Na jevišti je rozmístěno v kruhu pět stejných židlí s herečkami. Každou židli zasvítíme jako samostatný hrací prostor, přičemž důsledně dbáme, aby v meziprostoru bylo co nejméně světla. Tím vznikne pět samostatných pokojů. Židle které jsou blíže divákům, svítíme zevnitř jeviště / kontra světlo/, docílíme tím uzavřenější prostor. Z jednání hereček je jasné, že jsou samy, každá ve svém pokoji. Jestliže jde navštívit jedna druhou, prochází tmavým úsekem jeviště, což lze velice jednoduše pochopit jako přechod přes chodbu nebo dvůr. V okamžiku rozruchu přichází Bernarda do patia (do středu kruhu) a rozsvěcí se na ní další samostatné světlo. Jak jednotlivé dcery vychází ze svých pokojů, postupně rozsvěcujeme světla tak, aby vyplňovala prostor nejprve uvnitř kruhu a později i v okolí židlí, ne však po celém jevišti. Je důležité, aby zůstal dojem uzavřeného prostoru. (Ostatně jak říká v textu Bernarda: Těch osm let, co budeme mít smutek, nesmí do tohoto domu vítr z ulice. Jako bychom zazdili dveře a okna cihlami. Tak to bylo v domě mého otce a v domě otcova otce.)Tím se divák přenese do patia a židle původně znázorňující zařízení pokojů, tady slouží jako sedátka k domácím pracím přestože stojí pořád na stejných místech. Scény které se odehrávají mimo dům svítíme tak, že nasvítíme prostor vně židlí až do krajů jeviště, můžeme použít ve dne i trochu žluté nebo oražové filtry k proteplení světelné nálady a prostor uvnitř ztlumíme.
Světlo a drama.
Část jsem naznačil již v minulém odstavci, ale můžeme jít dál. Světlo nám samo dramatickou situaci nevytvoří, ale může podpořit hereckou akci. Vezměme si na pomoc opět Lorcovu Bernardu. Scéna téměř na konci hry, střetnutí Adély a Martirio, řeč je o Pepe Románovi. Obraz začíná o několik replik dříve, kdy Martirio vyruší Adélu při setkání s Pepem. Celá scéna se odehrává v patiu, (nemusí to být střed) a je nasvícena jako noc. To znamená, že světlo je potemělé a můžeme přidat modrý filtr. Musíme však dobře rozeznat postavy a jejich činnost. K tomu nám pomůže trochu kostým, protože budou mít na sobě pravděpodobně noční košile. Nesmí to být tzv. boj černochů v tunelu.
Mart: Ten člověk nemá svědomí. Přišel si pro jinou a ty ses mu vetřela.
Adéla: Přišel si pro peníze, ale očima visel vždycky na mně.
Mart: Já nedovolím, aby sis ho urvala. Vezme si Angustias.
Adéla: Víš líp než já, že ji nemiluje.
Mart: To vím.
Adéla: A víš, protože to na vlastní oči vidíš, že miluje mě.
Mart: Ano.
Adéla: Mě miluje. Mě miluje.
Mart: Vraz do mě nůž, jestli chceš, ale neříkej mi to už.
Adéla: Proto se tak snažíš, abych za ním nechodila. Nevadí ti, že objímá tu, kterou nemiluje. Mně taky ne. S Angustias ať si je třeba sto let, ale aby objímal mě, toho se hrozíš, Protože ho miluješ taky, ty ho miluješ.
Mart: Ano! Nech mě………….
Celý obraz končí rvačkou obou dívek a příchodem Bernardy. Také samozřejmě změnou světla, protože Bernarda sebou přinese lampu.
Můžeme samozřejmě celý obraz odehrát v jednom světle, ale můžeme herečkám světlem pomoct. Jestliže asi na konci první čtvrtiny obrazu / tj. po tom co se divák zorientuje kde jsme a kdo je kdo/ začneme pomalu světlo měnit v dramatičtější s vyvrcholením na cca na konci třetí čtvrtiny, a potom jej necháme doznít do konce obrazu, kde jej změníme střihem s příchodem Bernardy na celé nasvícení patia jako na začátku, ale cca o 20% více. Dramatičnosti dosáhneme například pozvolným ubráním celku a rozsvěcením průvanů / reflektory které stojí po stranách jeviště, ve výšce hlavy herce/.Tím se projeví více hra světel a stínů, a situace dostane napětí. S úspěchem lze také použít částečné protisvětlo /pozor nesvítit divákům do očí/. Nebo pokud to scéna dovoluje použít spodní svícení, které protahuje stíny na horizontu a rvačka může vypadat velice obludně. Velice zajímavým efektem v dramatickém světle je tzv. světelná sprcha. Je to vlastně proud světla z reflektoru který je umístěn nad jevištěm a dopadá na herce jako sprcha. Světlo může být podle potřeby bílé nebo barevné, a můžeme jím navodit například situaci soudu, kdy ten na kterého světlo dopadá představuje obžalovaného. / Daniela Fischerová Hodina mezi psem a vlkem, kde jednu postavu hrálo současně několik herců./ Při takovém způsobu svícení je velice důležité, aby herec byl v tomto světle, a to nejlépe celý. Musíme si také uvědomit, že při použití barev je důležité, kam a na co světlo dopadá / kostým, rekvizita/. Nemůžeme počítat, že světlo dopadá na podlahu, protože to uvidí jenom diváci z balkónů, pokud tam jsou.
Všechny způsoby a nápady je potřeba vyzkoušet, a zamyslet se nad tím, jestli naplňují režijní záměr a nejsou jenom samoúčelným efektem. Někdy takovému svícení říkám „Malý efekt, velký defekt.“ Viděl jsem také představení, kde technika byla tak velkolepá, že „válcovala“ vše co se dělo na jevišti a divák po většinu hry nevěděl co a kde se děje, pokud vůbec registroval ve víru kaleidoskopů a jiných světelných efektů, že se tam něco děje.
Jedna poznámka na závěr: „Divák nesmí poznat, (pokud to není záměrem) že se změnilo světlo. Divák musí vycítit, že se změnila nálada.“
Přeji všem režisérům vnímavé diváky, a všem divákům soudné režiséry o technice nemluvě. ( Jestliže se o technice nemluví tak byla dobrá.)
I tak někde vzniká světlo.
Pro ty kteří si chtějí dozvědět něco více o světle a svícení z pohledu režiséra doporučuji publikaci pánů Václava Műllera a Rudolfa Felzmanna „SVĚTLO V RUKOU REŽISÉRA“ vydal IPOS – ARTAMA. K sehnání tamtéž.
Pro ty kteří se chtějí dozvědět více o vnímání světla a sním spojenými problémy, o historii a technice svícení, reflektorech, žárovkách, kabelech a podobných věcech doporučuji skripta „SVĚTLO A ZVUK V RUKOU TVŮRCŮ DIVADELNÍHO PŘEDSTAVENÍ.“ autorů Pavel Hurych, Jaroslav Vondruška ml. Rudolf Felzmann.
K doptání na http://divadlo-technika.webzdarma.cz . Na této adrese naleznete pasporty hracích prostorů z celé republiky, občas nějaký zajímavý článek a e-mail na tvůrce stránek a autory skript.