Robert Lepage
Ze všech hypotéz o vzniku divadla pokládám za nejpodnětnější bajku o jeho zrodu.
V pradávných dobách se jednou v noci shromáždila skupina mužů v lomu, aby se ohřáli u ohně a vyprávěli si příběhy. Jeden z nich se náhle zvedl, chtěl své vyprávění osvětlit vlastním stínem. Díky světlu ohně vykouzlil na zdech lomu postavy v nadživotní velikosti. Jeho očarovaní společníci postupně hleděli na siláky i na slabochy, na utlačovatele i na utlačované, na bohy i na smrtelníky.
Dnes nám světlo projektorů nahradilo někdejší přívětivý oheň a jevištní stroje zase stěny lomu. Ať se puristé na mne nezlobí, ale ta bajka připomíná, že divadlo prapůvodně vzniklo díky technice. Proto nemůžeme v technice spatřovat hrozbu pro divadlo, ale spíše sjednocující prvek.
Má-li divadelní umění přežít, musí se neustále, znovu a znovu obnovovat a do svého přerodu začleňovat nové nástroje a nový jazyk. Což by mohlo divadlo přinášet svědectví o klíčových otázkách naší doby a napomáhat porozumění mezi národy, kdyby samo nebylo otevřené? Což by mohlo nabízet řešení takových otázek jako nesnášenlivost, vyloučení a rasismus, kdyby ve vlastní praxi odmítalo veškeré křížení a integraci?
Jestliže však umělci chtějí ukázat svět v celé jeho složitosti, je nezbytné, aby přicházeli s novými a novými formami a myšlenkami a věřili, že diváci budou dostatečně inteligentní, aby v oné nekonečné hře světla a stínu rozpoznali podobu lidstva.
Nelze samozřejmě popřít, že když si někdo příliš zahrává s ohněm, vystavuje se nebezpečí, že se popálí. Ovšem zároveň to poskytuje možnost ostatní lidi okouzlit a poučit.